OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nelítostný, hypertechnický, intenzivní a brutální - tak se dá v krátkosti popsat aktuální album jedné výrazné sebranky z extraligy technického deathcoru. Když si pustíte první skladbu z aktuální albovky nazvané „Dystopia“ napadne vás: „Hrají to vlastně ještě lidé?“. Kytara neustále trilkuje ve zběsilém tempu, basové linky ji houževnatě notně nabustřeným zvukem dýchají hned za krkem a pod tím vším kanonáda bicí artilerie, která místy působí, jako by na vás nalétával AC –130 a kropil vás ze svého rotačního kulometu řady Vulcan. Rychlost, technika a neúprosná neurvalost, to byly a stále i jsou typické znaky současné tvorby montrealských řezníků, kteří tímto albem pouze potvrzují výsostnou žánrovou pozici, kterou dobyli minulým počinem „Mechanics Of Dysfunction“. Novinka jde však mnohem dál než předchůdce a pro ty, kterým připadalo album z roku 2007 na hranici poslouchatelnosti, bude „Dystopia“ daleko v nedohlednu za čárou. Na první poslech jde opravdu o album, které je méně srozumitelné, téměř antihitové a nečlověčenské. Čas, který ale této půlhodinové instrumentální náloži dáte na to, aby dozrála ve vašich uších, se rozhodně vyplatí.
Kapitola sama pro sebe je vokál a nositel hrdla, ze kterého vychází. Jsem přesvědčen o tom, že pokud by gorilí tlupy měly ve své povaze tvořit satanistické sekty, tak Elliot Desgagnés bude tím nejlepším a nejúspěšnějším kazatelem v podobné společnosti. Hlasová výbava této šlachovité hory masa se sice omezuje pouze na jednu polohu, ale v jeho případě je to opravdu jedno, protože barva jeho neuvěřitelně suchého hlubokého brutálního vokálu je stěží přirovnatelná k čemukoliv z lidského světa. Ostatně velmi podobně jsou na tom i výkony hudebníků, při kterých lze jen kroutit hlavou a dohadovat se nad tím, ze které planety BENEATH THE MASSACRE vlastně přiletěli. Pokud bych se měl zaměřit na instrumentální práci, zaujme poněkud chladně strojové sekání a nemalá nadílka fantasmagorických bicích, které striktně a pevně ohraničují kytarovou práci. Do této hutné rubanice je přesně nafrázován rovný murmur, který občas vytlačují pražcové dostihy, jenž ani v nejmenším nenabízejí posluchači pomocnou ruku, která by ho jakýmkoliv způsobem mateřsky vedla. Díky výše popsanému přístupu, který z alba čiší na míle daleko, se sice „Dystopia“ stane pro některé posluchače silně nezkousnutelným dílem, nicméně milovníci extrémní a současně extrémně technické hudby si tento skvost prostě musí zamilovat.
Nelítostný, hypertechnický, intenzivní a brutální deathcorový nálet z kanadského Quebecu.
9 / 10
Elliot Desgagnés
- vokál
Christopher Bradley
- kytara
Dennis Bradley
- baskytara
Justin Rousselle
- bicí
1. Condemned
2. Reign of Terror
3. Our Common Grave
4. Skit 1
5. Harvest of Hate
6. The Wasteland
7. Bitter
8. No Future
9. Lithium Overdose
10. Never More
11. Procreating the Infection
Fearmonger (2020)
Incongruous (2012)
Mare Noire (EP) (2010)
Dystopia (2008)
Mechanics Of Dysfunction (2007)
Evidence Of Inequity (MDC) (2005)
Vydáno: 2008
Vydavatel: Prosthetic Records
Stopáž: 32:23
Produkce: Yannick St-Amand
Studio: Northern Studio
V mých uších přeci jen mírně slabší vynikajícího předchůdce "Mechanics Of Dysfunction". Monstrózní produkce, precizní instrumentace, ale zároveň i zarputilost a neochota vystrčit tykadla ven ze svého nedobytného železobetonového bunkru. Proč se nepokusit o nějaký ten úlet nebo odlehčení po vzoru dejme tomu PSYOPUS?
S nahrávkou mám v podstatě totožný problém, jako s předchozím albem. Ano, je to vynikající technická smršť. Ano, je to brilantně zahrané, až z toho jdou smysly kolem. Ano, šlape to výborně a má to spád. Opět mě však Kanaďané nedokážou svojí muzikou naplno pohltit a opět z mého pohledu pouze kloužou po povrchu. I když jim to jde výborně.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.